Zajícův dub
Dub Zajíce srdce udatného; památný, pověstmi opředený strom v Lánské oboře poblíž Zakopaného a zřícenin hradu Jivna.
Dne 31. 8. 1310 byly české země uděleny v léno Janu Lucemburskému. Nový vladař se z právního hlediska sice stal uznaným českým panovníkem, ale ve skutečnosti držel Čechy stále v rukou Jindřich Korutanský. Po čtvrt roku trvajících bojích se Janu Lucemburskému dne 3. 12. 1310 konečně podařilo dobýt sídelní město Prahu. Poražený Jindřich Korutanský, následovaný zástupy svých krajanů, se dal na útěk z Prahy do Bavor. Prchající Němci se krutě mstili. Co kde bylo vzácnějšího, odváželi za hranice, cestou vypalovali vesnice a brali české lidi do zajetí. Početný oddíl Korutanských s mnoha zajatci, odvlékanými do Německa, mířil z Prahy na západ směrem ke Křivoklátu. O jejich příchodu byla informována hradní posádka v čele s panem Vilémem Zajícem z Valdeka, a jakmile se Němci přiblížili, udeřili na ně Křivoklátští ze všech stran. Korutanští se chtěli spasit útěkem, někteří z nich však ještě na poslední chvíli vraždili nevinné české zajatce, aby vykoupili svou porážku jejich smrtí. Zajícovi lidé zahnali rozprášené Korutance do Klíčavského luhu, kde je houfně pozajímali. Většina Korutanských byla vsazena coby lupiči do věží hradu Křivoklátu, ale třináct z nich, těch nejhorších, kteří barbarsky masakrovali české zajatce, bylo spravedlivě potrestáno hned na místě. Pan Vilém Zajíc je nechal pověsit na rozložitých větvích dubu, který z výšky shlížel dolů do Klíčavského luhu. Pověst literárně zaznamenal Alois Jirásek na začátku prvního dílu románu Mezi proudy. Zajícův dub je prastarý, ale dosud se zelená.
