• Titulní strana
• Aktuality
• Kellner: Když Australané vidí, že chcete pracovat, práci vám dají

Odešli s dětmi v  roce 1984 přes Jugoslávii. Jeden syn měl čtyři roky a druhý šest let. Muzeum T. G. Masaryka v Rakovníku pořádá výstavu obrazů, fotografií a kreseb Volného sdružení výtvarníků: Jana Krausová, Jana Kellnerová, František Heusner, Karel Kellner a Petr Kellner. Požádali jsme Karla Kellnera, který se po pětadvaceti letech vrátil z Austrálie do rodných Lán, o rozhovor.

Jak se vám žije v Lánech a jak dlouhý čas zde chcete strávit?

U mne doma v našem rodném domku na mne padá smutek. Důvod je prostý. Nejsou zde už moji rodiče, kteří bohužel zemřeli. Víte, moje maminka měla v Lánech galerii a moc se jí věnovala. Oba moji rodiče byli zapálení do umění. Také byla velice pohostinná. Udělala každému hostu bábovku a kafíčko. Přivítala zde i dost známých osobností jako třeba Karla Kryla. To mi pak psala do Austrálie, jak si pěkně spolu popovídali o politice. Můj bratr je už se smrtí rodičů smířený, ale já, jelikož jsem byl dlouhou dobu v cizině, ne. Rodiče doma stále vidím. Domeček je prázdný a už se nevrátí, to co bylo kdysi. Přijel jsem na jaře s tím, že tu strávím určitý čas. Možná rok, možná tu pobudu o něco déle. Galerii bychom každopádně rádi znovu otevřeli. Už jsme na tom dokonce začali pracovat. Musím ale jedním dechem dodat, že život v Lánech se mi líbí. Mám tu hodně přátel a kamarádů. Když přijdu třeba na zdejší úřad nacházím zde mnoho mých spolužáků a známých. Je to, jako bych se vrátil zpět do škol. Lidé se tu hodně snaží od starosty počínaje přes kulturní komisi. Třeba pánové Havelka a Pleiner jsou neustále aktivní a dokáží člověka nabudit tak, že má stále chuť do práce. Je tu ale i hodně změn ve vzhledu obce. Hodně se staví, mizí pole.. Vždy jsem si myslel, že Lány coby prezidentské sídlo, zůstanou stavebních činností a dalších změn ušetřeny. Ale vše jde zřejmě kupředu.

Stýskalo se vám?

Zpočátku hodně. Jako malíři i jako člověku. Po rodině, po Praze, kterou jsem kdysi hodně maloval, po české krajině.

Čím se v Austrálii živíte?

Restauruji klasické obrazy, zlatím staré rámy.

Jak se vám začínalo v Austrálii?

Odešli jsme s dětmi v roce 1984 přes Jugoslávii. Jeden syn měl čtyři roky a druhý šest let. Byli jsme s manželkou velice nervózní z toho, jak ten náš nový život začne. Ale s mojí profesí, já předtím dělal na Barrandově vedoucího štukatérské dílny, to nakonec šlo dobře. Na podpoře jsem byl pouhé tři neděle a pak jsem sehnal práci. S mojí profesí to skutečně nebyl problém. Moje děti jsou dnes Australané, kteří se rozlétli do světa. Můj mladší syn žije a pracuje momentálně v Londýně. A ten starší v Brisbane. Říká se, že Češi se ve světě neztratí a je to myslím pravda. Naše reputace ve světě je dost velká. Když v cizině vidí, že něco umíte a že chcete pracovat, tak vám dají příležitost. V Austrálii, kde je mnoho národností specielně. Přijmou tam každého, kdo chce pracovat a přijmout jejich jazyk.

Popište nám krátce, jak jste se vy a váš bratr dostali k paletě...

Základní devítiletou školu jsme vyšli v Lánech. Já pak přešel na UMPRUM v Praze. Mladší bratr Petr začal chodit na aranžérskou školu v Berouně. Časem jsme spolu začali navštěvovat soukromé kurzy u kladenského malíře Rudolfa Jelínka. Petr zpočátku dělal svoji profesi, co vyštudoval, ale později se začal věnovat už jen kumštu. Dostal se do Svazu výtvarných umělců a pořádal výstavy. Já mezitím emigroval. Během pětadvaceti let mi stále psal: Přijeď! Musíme udělat něco dohromady!

S Janou Krausovou se znáte už delší dobu?

Ano. Dali jsme dohromady naší první společnou výstavu už před mojí emigrací. Byla nainstalována v Novém Strašecí. Tu výstavu zahajoval Petr Haničinec, který byl přítelem mých rodičů. Mysleli jsme, že v tomto budeme pokračovat i nadále, jenže se naše cesty rozešly. Já zmizel v cizině. Petr s Janou udělali ještě asi dvě výstavy. Pak už Petr vystavoval jen sám. Přede dvěma lety jsme šli do divadla na Janu a domluvili se na další výstavu. A k té nakonec po mnoha peripetiích skutečně došlo. Petr s Janou vymysleli název Rozmanitý.A můžete ji vidět v rakovnickém muzeu do 14. prosince.

Rakovnický deník 3. 12. 2008, autor Jana Elznicová